Ten pach hniloby mě udeřil hned, jak jsem vyšla od Mabel. Zpočátku to bylo slabé – jen nakyslý závan pod ostrou čistotou sněhu a ranního vzduchu. Nakrčila jsem nos a šla dál, ale sledovalo mě to, chvílemi se vynořovalo a zase mizelo, jako by se vítr nemohl rozhodnout, kam ten pach zanést. Na chvíli mě napadlo, jestli to zase nejsem já, jestli to není moje oblečení nebo olej z bistra. Zatáhla jsem