**Madeline**

Probouzím se a chlad mám stále v kostech, měsíční světlo mi pořád prosvítá za víčky. Na vteřinu jsem zpátky u jezera. Mám na sobě brusle, dech se mi sráží, Rykerova srst je přitisknutá k mým zádům jako zeď proti větru a svět je tak tichý, že se moje myšlenky přestaly řítit vpřed a prostě jen… spočinuly. Moje tělo je lehčí tím zvláštním způsobem, jakým bývá po pláči, který nikdo nevidě