**Madeline**

Kaelen znovu pohlédne na naše spojené ruce a pak mi vzhlédne do tváře. „Děkuju,“ řekne. „Za to, že mi věříš.“ Nedokážu na to přestat myslet. Na tom, jak to řekl, záleželo víc než na čemkoli jiném… Polknu a hrdlo mám sevřené tak, že se do něj skoro nevejde množství vzduchu, které dýchám. „Nemáš zač,“ vypravím ze sebe, ale zní to hloupě, protože co se na to dá vůbec odpovědět? Kaelenův