Ještě nikdy jsem nebyl před večeří tak nervózní. Ale při pomyšlení na to, že budu sedět u stolu naproti jedné vyděšené holce, se mi svírá žaludek. Genevieve jde k nám do domu. Dobrovolně opouští tu malou budovu a nežádá mě, abych se držel dál. Mám šanci, malou šanci, ale šanci dokázat jí, že pro ni nepředstavuju hrozbu.

Tahle myšlenka mě provází celou cestu od hranice stromů k zadním schodům domu.