Geneviévino „Ano“ na mě dopadne jako požehnání. Zapírám se nad ní na posteli, jednu ruku opřenou vedle jejího boku, a těžce oddechuji, zatímco v její tváři hledám jakýkoli záblesk pochybností. Žádný tam není. Žádný nenacházím. Jen žár, důvěra a ta tichá jistota, která ničí každičký zbytek mého sebeovládání.

Znovu ji políbím, hlouběji, majetnicky, a nechávám ji pocítit, jak moc tohle chci. Jak moc