Nestačilo to.

Větve mě šlehaly do paže a dřely mi kůži.

Pořád to nestačilo.

Pořád jsem se cítila jako ta beznadějná, roztřesená troska, jako ta dívka, která tenkrát v Oakhurstu padla na kolena. Pořád jsem cítila strach tak, jak jsem ho nikdy předtím necítila.

Pořád jsem si připadala bezmocná, pořád jsem se cítila slabá.

Zrychlila jsem krok, jak mé zoufalství rostlo.

Tohle byla odpověď. Musela být.