„Dýchej, Nysso. Prostě dýchej!“ zašeptala jsem do prázdného pokoje a můj hlas zněl šíleně i mně samotné. Srdce mi bušilo jako řítící se nákladní vlak, hlava se mi točila jako káča a lilo ze mě tolik potu, že to vypadalo, jako bych právě uběhla maraton v letním vedru.

*Nemyslíš náhodou píchej?* zasmála se Vesper a její tichý, škádlivý hlas se mi rozlehl vzadu v lebce.

Pevně jsem sevřela čelisti a o