Cassian rozsvítil lampičku na nočním stolku a v tlumeném světle jsem uviděla hluboké vrásky v jeho tváři.

Vypadal, jako by zestárl přes noc. Ještě před pár měsíci bych ho chtěla vzít do náruče, pohladit ho po neoholené čelisti, políbit ty pevné rty.

Ale to už neplatilo. Už ne.

Zahnala jsem ty myšlenky a odměřeně se zeptala:

„Co tady děláš? Chci vidět své děti. Kde jsou?“

Jeho reakce byla naprosto