Marcella

„COŽE?“ vyhrkla jsem, nečekaně vytržená z vlastního podráždění a strachu. Vzápětí jsem si ale vzpomněla na děti. Nechtěla jsem je ještě víc rozrušit.

Kline si znovu povzdechl a promnul si čelist.

„Šéf,“ začal a maskoval přitom zívnutí, „Šéf si myslí, že bude nejlepší, když odsud všichni na nějakou dobu zmizíte.“

Než jsem stihla něco namítnout, spěšně dodal:

„Marcello, byl to jeho nápad a