Marcella

Stála jsem a hleděla za Cassianem, když ta auta onoho odpoledne odjížděla z příjezdové cesty. Bylo teplo, ale začínal se vkrádat chlad. Věděla jsem, že se blíží zima. Srdce mi z nějakého důvodu ztěžklo jako olovo. Nechtěla jsem ho nechat odejít a mlčky jsem se k němu tiskla, snažíc se neplakat.

Nakonec, s tváří zabořenou do mých vlasů, řekl zmučeným zavrčením:

"Ženo, musím jít."

Odtáhl si