Arthur seděl dlouho bez pohnutí, v tichu, jako by nic jiného na světě neexistovalo.

Garrettovi nakonec došla trpělivost a lehce do něj strčil. „Co se ti honí hlavou? Opravdu s ní hodláš všechno nadobro utnout?“

‚Všechno utnout…‘

Arthur už to jednou udělal. Mělo by být snadné udělat to znovu. Jenže vteřinu poté, co mu ta myšlenka prolétla hlavou, ho zaplavilo zoufalství jako přívalová vlna a smetlo