Dlouho jsem ho sledovala. Jak si prsty pomalu a nepřítomně třel spánky. Jak se mu hrudník zvedal a klesal, zhluboka a pravidelně, jako by se musel nutit, aby dál dýchal. Nepodíval se na mě, ne hned. Jen tak seděl a nechal vyčerpání prosakovat trhlinami svého obvyklého chladného maskování.

Pak, po něčem, co připadalo jako celá věčnost, otočil hlavu.

Oči měl tmavé, s těžkými víčky, ale ne od vzteku.