Sledovala jsem, jak Kaelenův výraz ztvrdl, prsty stále pevně svíraly telefon.

Nepromluvil hned.

Nepohnul se.

Jen zíral na podlahu, čelist napjatou, jako by v duchu zvažoval něco těžkého.

Překřížila jsem si ruce na hrudi a obočí se mi stáhlo do zamračení, když jsem si všimla, že přimhouřil oči. Což bylo něco, co dělal běžně, kdykoliv promýšlel nějaký plán.

„Co se děje?“

Střelil po mně očima, nečite