Chuť krve mi stále ulpívala v ústech, když jsem zíral na černou obrazovku svého telefonu. Rafeův zvrácený úsměv se mi vypálil do paměti. Ruce se mi třásly vztekem — ne strachem, nikdy strachem —, ale čistou, nefalšovanou zuřivostí, která hrozila pohltit všechno, co jí stálo v cestě.

Sienina tvář. Modřiny na její kůži. Způsob, jakým se snažila skrýt svou hrůzu za vzdorem.

Zabiju ho. Pomalu.

„Kaeli?