Skladiště teď bylo tiché. Až příliš tiché. Vzdálené dunění explozí a střelba utichly. Zůstala jen ozvěna mého vlastního dechu a monotónní kapání krve z mé zraněné ruky. Mendozovo tělo leželo bezvládně v rohu.

Byla jsem tu sama snad celé hodiny, než jsem uslyšela blížící se kroky. Nebyl to ten Rafeův sebevědomý, rázný krok. Tohle bylo něco jiného. Pomalejší. Rozvážnější. Dveře s vrznutím povolily a