Zůstala jsem stát jako přimrazená přesně uprostřed své kanceláře. Můj mozek se marně snažil zpracovat ten naprostý chaos dnešního rána. Pokaždé, když mě ti muži zahnali do kouta, zlíbali mě do bezvědomí a pak prostě zmizeli ve dveřích, působilo to, jako by se naše elektrizující střety snad ani nestaly. Tření Marcellova kolena, které se mi drtivě otíralo o klitoris, ve mně mezi nohama stále zanechávalo palčivý, fantomový pocit. Kalhotky jsem měla úplně promočené. Můj dech byl trhaný.

Jediný z těch čtyř mužů, na kterého jsem dnes ještě nenarazila, byl Cosimo – nepočítám-li naši krátkou interakci u snídaně. Po zádech mi přejel plíživý pocit paranoie. Viděli mi snad do hlavy? Věděli o těch zvrhlých snech, které se mi o nich minulou noc zdály? Věděli, že mi kunda pulzuje pokaždé, když se mým směrem jen podívají?

„Nebuď hloupá, Camillo. Samozřejmě, že to nevědí,“ řekla jsem nahlas do prázdné místnosti.

Ticho mi nenabídlo žádnou útěchu. Oběma rukama jsem se plácla do tváří, abych se probrala zpátky do drsné reality.

„Vrať se do práce,“ poručila jsem si.

Potlačila jsem přetrvávající vzrušení a připomněla si, že musím vyprat obrovské množství nelegálních peněz. Den na nikoho nečekal. Začala jsem s hotovostí zločinecké rodiny Navarrových. Celý proces vyžadoval pečlivou ruku. Nejprve jsem potřebovala nakoupit bitcoiny za milion dolarů. Zbytek fyzických bankovek se distribuoval přes naše nastrčené podniky, konkrétně přes večerky a místní čistírnu. Vždycky mi přišlo hořce ironické, že špinavé peníze kartelu peru přes skutečnou čistírnu oděvů.

Sbalila jsem nenápadný kufřík plný svazků stodolarovek. Vycházet ven s těžkou ochrankou vždycky přitahovalo nechtěnou pozornost. Žena kráčející o samotě s obyčejnou koženou aktovkou naopak prošla naprosto nepozorovaně.

Zavolala jsem do místnosti svou asistentku a podala jí to těžké zavazadlo.

„Vezmi to do večerek a do čistírny na Osmé ulici. Standardní předávky,“ instruovala jsem ji.

Clara si kufřík vzala, postoj měla sebevědomý. Odešla z kanceláře a já za ní zamkla těžkou závoru.

Moje pozornost se přesunula k večerním předávkám hotovosti ve striptýzových klubech. Tento konkrétní úkol připadal vždycky mně. Nemohla jsem o to požádat Claru. Už pro mě samotnou bylo osobním problémem do těch míst vůbec vkročit. Nikdy jsem se nedívala spatra na ženy, které tančily nebo prodávaly svá těla, aby se uživily. V tomhle světě člověk dělal to, co musel. Byli to ti slizcí muži sedící v temných koutech, kdo mi lezl na nervy. Dělat předávky po otevírací době navíc všemu dodávalo další vrstvu nebezpečí. Připravila jsem balíčky a uložila večerní hotovost do samostatné tašky.

Dále jsem odpočítala dva miliony dolarů. Tahle várka byla určená na vklad do banky. Odložila jsem ji stranou na svůj mahagonový stůl.

Následovaly peníze mužů z C.M.V.V. Jejich hotovost byla vždycky slabě cítit střelným prachem a drahou kolínskou. Svazky byly úhledně sbalené uvnitř těžkých kufrů. Na prvním balíčku ležel krátký vzkaz.

*„Tenhle kufr si nech na střelné zbraně.“*

Otevřela jsem druhý kožený kufr. Na penězích ležel další úhledný lístek.

*„Tohle je na diamanty, co jsou na cestě.“*

Zbývající dva kufry neobsahovaly absolutně žádné instrukce. To znamenalo, že je musím vyprat. Prohnala jsem balíčky svou počítačkou peněz. Rovné dva miliony. Zorganizovala jsem finance s plánem část diskrétně rozeslat a zbytek zabezpečit. Odnesla jsem odloženou hotovost do svého barevně kódovaného trezoru. Každý klient měl vyhrazenou polici a kufřík specifické barvy. Uspořádat si systém takovým způsobem sice stálo majlant, ale ten klid v duši stál za každý cent.

Zamkla jsem ocelová dvířka a zatočila číselníkem. Na dveře mé kanceláře se najednou ozvalo zaklepání.

V břiše se mi rozletělo hejno motýlů. Mohl by to být Cosimo a přijít si pro svou chvíli? Zadržela jsem dech a rozešla se ke dveřím.

Odemkla jsem zámek a otevřela dveře dokořán. Na chodbě stála Clara a v rukou držela tácek s mou ledovou kávou. V hrudi mě píchlo ostré zklamání. Nebyl to ten modrooký mafiánský dědic.

„Tady to máš, Camillo,“ usmála se Clara zářivě.

„Děkuji, Claro. Přesně to jsem potřebovala.“ Převzala jsem plastový kelímek a ucítila na dlani sraženou vlhkost. „Šlo všechno dobře?“

„Ano, samozřejmě. Nikdo se mnou nikdy nemá problém. Možná jsem drobná a blond, ale nikdo si na mě netroufne.“

„To moc ráda slyším. Vychutnám si tuhle kávu, než vyrazím do banky.“

„Jasně.“

Clara zamířila ke svému stolu. Stáhla jsem se zpátky do kanceláře a zapadla do svého koženého křesla. Dlouze jsem se napila ledové kávy. Studená tekutina byla v tomhle dusivém vedru Miami naprostým požehnáním. Zůstala jsem v tiché místnosti sama a moje zrádná mysl okamžitě zalétla zpátky ke Cosimovi. Zajímalo by mě, jaké by to bylo cítit jeho ústa na svých. Ostatní muži zničili mé soustředění. Představila jsem si, jak mě Cosimo tlačí zpátky na stůl, roztahuje mi nohy a zasouvá svůj tvrdý čurák hluboko do mojí mokré kundy. Horko v mém nitru začalo stoupat.

*Camillo, práce a potěšení nejdou dohromady.*

Nadávala jsem si v duchu a pevně svírala plastový kelímek. Měla jsem zdravé libido, ale zaplést se s klienty byla čistá sebevražda.

*Opravdu chceš, aby ti čtyři dominantní, nebezpeční muži diktovali, co máš dělat se svým životem?*

Setřásla jsem ty vzrušující myšlenky. Nacpala jsem určenou hotovost pro banku do své obří designové kabelky. Kožený popruh se mi z té obrovské váhy bankovek rovnou zařezával do ramene. Zamkla jsem kancelář a přešla rušnou ulici. Slunce spalovalo chodník.

Vešla jsem do banky. Kyle, ten přehnaně opálený manažer banky a typický surfař, mě zmerčil ve vteřině, kdy jsem prošla prosklenými dveřmi. Nechal konverzace s pokladní a zamířil přímo ke mně. Vždycky využíval naše nelegální transakce pod pultem jako pohodlnou výmluvu k tomu, aby mě dostal o samotě do své kanceláře.

„Ahoj, krásko.“ Kyle mě přivítal přehnanými polibky do vzduchu. „Pojď do mojí soukromé kanceláře, tamní klimatizace chladí mnohem líp.“

Zkontrolovala jsem si hodinky. Banka zavírala přesně za třicet minut. Potřebovala jsem dokončit tuhle předávku a vypadnout. Následovala jsem ho do zadní místnosti a nechala za sebou zaklapnout těžké dveře.

„Kyleu, dnes tu mám na uložení dva miliony, dva oddělené bankovní účty, prosím.“ Stanovila jsem své podmínky a ignorovala jeho dotěrný pohled.

„Všechno v cajku, Camillo. Počítačku bankovek mám přímo tady.“ Kyle poplácal přístroj na svém stole. Naklonil se těsně ke mně a jeho kolínská přehlušila sterilní pach banky. „Zpracuju ten vklad, jen mi řekni, že se mnou zítra konečně půjdeš na kafe. Udělej to a bude ti odpuštěno, že jdeš tak pozdě.“

Pevněji jsem stiskla svou prázdnou tašku. Nesnášela jsem, když mě někdo zaháněl do kouta. Hrála jsem tu jeho hru na flirtování, abych udržela náš kanál pro praní peněz otevřený, ale o jeho sluncem políbené vlasy jsem neměla ani ten nejmenší zájem. Časová tíseň mě však donutila ustoupit. Přístroj s vrčením ožil a začal do sebe nasávat stodolarové bankovky.

„Asi to zítra zvládnu o polední pauze,“ povolila jsem neochotně.

„Výborně. Tak to pojďme sfouknout.“ Kyle se zeširoka usmál.

Prohnal hotovost počítačkou, ověřil částky a nasměroval vklady na mnou poskytnuté fiktivní účty. Podal mi stvrzenky.

„Díky, Kyleu. Uvidíme se zítra.“ Otočila jsem se ke dveřím.

„Zítra ve dvanáct, Camillo. V kavárně vedle banky.“

„Dobře, ahoj.“

Vyšla jsem z ledové klimatizace zpátky do vlhkého vzduchu Miami. Zamířila jsem přímo do své kanceláře. Clara ještě seděla u stolu a dokončovala zakládání dokumentů.

„Ahoj Claro, už můžeš jít. Jen si vyzvednu ty další peníze, které musím rozvézt do striptýzových klubů, a pro dnešek končím.“

„Dobře, Camillo. Užij si večer.“

„Ty taky, Claro.“

Posbírala jsem z trezoru zbývající těžké kufry. Odnesla jsem je dolů do soukromé garáže a naložila je do svého bílého Porsche Cayenne. Uložila jsem hotovost do skryté přihrádky v zadních sedadlech a vyrazila do večerního provozu. Tuhle trasu jsem jezdila nejraději hned po páté odpoledne. Množství mužů, kteří už takhle před večeří seděli v temných klubech a sledovali striptérky, mě pokaždé dokázalo překvapit.

Mojí první zastávkou na trase byl prominentní striptýzový klub rodiny Navarrových, *Velvet Panther*. Šlo o naprosto bezproblémovou předávku. Manažer znal mou tvář. Šla jsem rovnou do jeho zadní kanceláře, předala mu požadovanou hotovost a s díky odmítla nabídku na drink. Do deseti minut jsem seděla zpátky ve svém Porsche.

Mým dalším plánovaným cílem byl klub mužů z C.M.V.V., *Neon Mirage*.

Zajela jsem na VIP parkoviště. Přejela jsem pohledem vyhrazená parkovací místa. Žádná pro ně typická černá SUV tam nebyla. Místa zela prázdnotou. V hrudi mi zajiskřilo povědomé, přetrvávající zklamání. S těžkým povzdechem jsem si uvědomila, že nikoho z nich dneska už neuvidím. Neuvidím Cosima.

Popadla jsem jeden z kufrů a vešla do neonově osvětlené budovy. Podlahovými prkny vibrovaly dunivé basy. Zamířila jsem k manažerově kanceláři, ale dveře byly zamčené. Kolemjdoucí číšník mi oznámil, že manažer právě řeší nějaký problém na hlavním sále. Stála jsem v tmavé chodbě a čekala. Nějaký neukázněný, hlučný zákazník tam křičel na jednu z dívek poblíž pódia. Manažer musel zasáhnout a pohrozit zavoláním ochranky, než ten chlap konečně mrštil skleničkou a odešel.

Než si manažer odemkl kancelář a vzal si ode mě hotovost, bylo už po sedmé večer. Vracela jsem se ke svému autu a cítila se naprosto frustrovaně. Hlasitě mi zakručelo v žaludku. Byla jsem fyzicky vyčerpaná a neuvěřitelně podrážděná z hladu. Snídani, kterou mě ti muži ráno donutili sníst, jsem spálila už před hodinami.

Dojela jsem na svou poslední zastávku tohoto vyčerpávajícího dne. Další obrovský klub těch chlapů, *Havana Siren's*.

Zajela jsem na odlehlé parkoviště. Rozhlédla jsem se po areálu. Ani tady neparkovala žádná černá SUV. Jediné vozidlo, které líně stálo ve VIP sekci, byl osamocený sportovní vůz, jenž vypadal naprosto nepatřičně. Připomínal mi mé vlastní Porsche zaparkované mezi robustními náklaďáky.

Vzala jsem poslední těžký kufřík a vešla dovnitř. V klubu byla tma. Hudba mi bušila v uších těžkým rytmem, který se dokonale shodoval s mojí narůstající bolestí hlavy. Manažer už na mě čekal u hlavního baru. Zahlédl kufřík, jednou kývl a beze slova mi rychle vzal těžké zavazadlo z rukou. Okamžitě se omluvil a zmizel v zadních chodbách.

Díky bohu, že to bylo tak rychlé.

Vděčně jsem se otočila s úmyslem vyjít přímo z toho temného klubu ven a jet domů. Udělala jsem krok vpřed a tvrdě narazila do pevné, svalnaté postavy.

Kurva.

Nosem jsem vrazila do tvrdé hrudi vonící drahou kolínskou a surovou maskulinitou. Byla to dobrá, nebo špatná zpráva? Promnula jsem si čelo a vzhlédla do hlubokých modrých očí.

„Cosimo!“