Marcella.

Hned jak se vymotám z Torinova objetí, zastavím se na chodbě před jeho pokojem. To místo je mi až příliš povědomé, příliš plné vzpomínek. Zády narazím do zdi a schoulím se do sebe, než se úplně sesypu.

Teď už brečím a nemám ani sílu se dál vztekat.

Protože teď už chápu, proč to udělal. Myslela jsem, že se se mnou bude hádat, když jsem mu řekla, ať nechá naši zemědělskou půdu na pokoji.