Alfa Torin.

„Vstávej, sráči!“

Ten hlas nezazní nahlas. Ozve se mi přímo v lebce… je to můj vlk. Probouzí mě vrčením, jako bych byl voják a on můj velící důstojník.

Otevřu oči do tmy své ložnice. Cítím bolest… ale není moje. Patří někomu jinému. Mám ji v tesácích, v drápech, v páteři. Jako ozvěna přeměny… proměny, která není moje.

To snad ne! Je to smyslové pouto—

Můj vlk zaskřípe zuby, aby mi dal