Luna Marcella.

Snažím se jí vytrhnout ruce, ale nepouští mě. Dívá se na mě tak upřeně, zírá mi do tváře, jako by se snažila rozpomenout, jestli já jsem to miminko, které tehdy chovala. Její oči jsou naprosto zoufalé.

Rychle... velmi, velmi rychle mi dojde, že toho mám akorát dost! Právě tehdy trhnu rukou vpřed, abych se z jejího sevření vymanila, a ona se zapotácí dozadu. Odcházím, utíkám chodbou