V reakci na to posadí Berry svůj zadek na nejvyšší schod verandy nějakého cizince a já jí strčím do tlamy pamlsek. „Hodná holka.“

Je to blažených pět vteřin ticha. Měla jsem mít víc rozumu, než doufat, že to vydrží navždy.

Jako první mě zasáhne vrčení. Hluboké, hrdelní, pudové. Vibruje mi skrz chodidla přímo do toho vyděšeného místa v mé duši, kde sídlí můj nejstarší strach.

Hluboký hlas zaburácí: