Schůzka se vleče už devadesátou zkurvenou minutu a já se dokážu soustředit jen na kousek salátu uvízlý mezi předními zuby Jonathana Becketta. Už si po nich čtyřikrát přejel jazykem, ale toho zeleného vetřelce pokaždé minul. Počítám to. Stala se z toho hra — jediná zábava v tomhle dusném soukromém salonku, kam si starci chodí masírovat ego a předstírat, že dny slávy Sovětského svazu nejsou už dávno