Jeho prsty sjíždějí níž a já nesnáším, že má pravdu. Nesnáším, že se tři týdny ticha a vzteku rozpustí jako cukr na jazyku vteřinu poté, co se mě dotkne. Nesnáším, jak se moje tělo automaticky prohne vstříc jeho ruce, ať už se mi to líbí, nebo ne.

„Pořád jsem na tebe naštvaná,“ vzdychnu, když mi zuby přejede po krku a jeho prsty najdou přesně to místo, které po něm tak zoufale prahne.

„To je dobře