VESPER.

Vyběhla jsem ven, a ačkoli teď už silně pršelo, bylo mi to jedno, protože jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak se ke mně Dare naklonil, tak strašně blízko, a chystal se mě políbit.

Déšť mi hrubě bičoval kůži a smýval mi slzy, které se už stejně hrnuly z očí.

„Vesper!“ uslyšela jsem Ronanův hlas, jasný a zřetelný i přes šumění deště, ale neotočila jsem se. Nechtěla jsem, aby mě tak