DARE.

Vůně čerstvě uvařené kávy mě praštila do obličeje jako rána pěstí ještě dřív, než jsem vůbec vstoupil do místnosti. Byla silná, plná – otcova oblíbená.

Vešel jsem dovnitř a byl tam on.

Ronan.

Seděl u našeho jídelního stolu. Ty svoje hloupé lokty měl ležérně opřené o leštěný dub a zlehka se smál – smál se – s mým otcem, jako by patřil do rodiny. Jako by tam měl své místo.

Co tu ten zmetek sak