RONAN.

Přecházel jsem sem a tam jako zvíře v kleci, ruce zabořené v kapsách, zatímco má mysl odmítala ztichnout. Osamělost mi vždycky připadala jako kletba. Nikdy to nebylo jen ticho. Byla to pozvánka pro mé myšlenky, aby vstaly z jakéhokoliv hrobu, do kterého jsem se je snažil pohřbít. A vracely se s železnou pravidelností.

Tvář mojí matky. Její krev. Otcovy ruce. Netvor, se kterým jsem sdílel kr