RONAN.

Za chůze jsem si povzdechl.

Ruce v kapsách. Uvolněná ramena. Žádná bolest. Žádné hučící přístroje v uších. Žádné hadičky, co by mě okrádaly o důstojnost. Jen stromy.

Hustý les, který polykal světlo i směr. Netušil jsem, jak dlouho už jdu. Čas tu působil jako nepodstatný pojem, jako něco, co už se se mnou začalo nudit a odtoulalo se pryč.

Na tom všem nebylo zvláštní, že jsem se ztratil. Zvlá