POV: Delaney.

Hlava mi třeští, jako by do kovadliny bušilo perlíkem. S námahou otevírám těžká víčka a mhouřím oči, když se mi do nich úzkou škvírou v těžkých hotelových závěsech zabodne oslepující sluneční světlo. Na jazyku mám kyselou, kovovou pachuť. Ztěžka polknu ve snaze svlažit si bolestivě vyschlé hrdlo, ale neznámý pokoj se se mnou jen točí. Hruď mi svírá panika a stahuje mi plíce. Nemám ponětí, kde to jsem.

Poslední vzpomínka, která mi problikává v zamlžené mysli, je každoroční setkání alfů. Byla to obrovská, opulentní kostýmová párty pořádaná v centru města. Se sestrou Brynn jsme se vytratily od přísných rodičů, abychom se napily a seznámily s ostatními budoucími alfy. Otec mi před naším příjezdem vtloukal do hlavy, že si musím budovat kontakty. Jsem další na řadě. Smečka Eclipse Moon bude moje na konci roku, až mi bude osmnáct, a on očekává dokonalost.

Zasténám a promnu si pulzující spánky. Přenesu váhu na plyšové matraci.

Přes holý pas je mi pevně přehozená těžká, spalujícím žárem sálající paže.

Ztuhnu. Dech se mi zasekne v hrdle. Na jednu zoufalou vteřinu se modlím, aby ta paže patřila Brynn. Modlím se, abychom se prostě jen moc opily, odpotácely se z tanečního sálu a společně omdlely v nějakém náhodném apartmá.

Pomalu otočím hlavu na stranu. Výkřik mi umírá ve staženém hrdle.

Vedle mě ve zmačkaném bílém povlečení tvrdě spí nahý muž. Je obrovský, jeho široká zjizvená hruď se zvedá a klesá v klidném, pravidelném rytmu. Vím naprosto přesně, kdo to je. Alfa Torin ze smečky Bloodthorn. „Krvavý alfa.“ Je to nechvalně známá, děsivá síla ve městě Ridgecrest a jeho smečka je naším nejlítějším, nejnebezpečnějším rivalem.

„Kurva,“ zašeptám třesoucím se hlasem.

Podívám se pod prostěradlo. Jsem taky nahá. Mezi nohama mi pulzuje tupá, bodavá bolest. Kunda je oteklá a citlivá. Díky fyzické bolesti je to brutálně jasné. Přišla jsem o panenství s nepřítelem a nemám na to jedinou vzpomínku.

Otec mě zabije. Vytrhne mi hrdlo, jestli zjistí, že jsem spala s Torinem.

Na dřevěné podlaze blízko nočního stolku zabzučí telefon. Vyškrábu se z postele, po čtyřech se plížím po koberci a popadnu ho. Na prasklém displeji bliká jméno Brynn.

Skrčím se nízko k zemi, zády se přitisknu ke zdi a přijmu hovor. „Haló?“

„Kde sakra jsi? Táta se z toho posere. Řekla jsem mu, že jsi byla se mnou, ale chce nás obě hned teď doma!“ ječí Brynn z reproduktoru.

Nakouknu přes parapet. Silueta centra města potvrzuje mé nejhorší obavy. „Jsem pořád v hotelu Pinnacle.“

Na tři mučivé vteřiny se na lince rozhostí hrobové ticho.

„Prosím tě, řekni mi, žes neopíchala toho alfího čuráka,“ zašeptá Brynn.

Ohlédnu se zpátky na postel. Torin dál spí jako zabitý, vypadá jako temný řecký bůh. Jestli se vzbudí a uvidí mě, mohl by mě zabít dřív, než k tomu dostane příležitost můj otec. Možná by se klidně spojili, aby mi zničili život.

„Ne, samozřejmě že ne. Jen jsem usnula v jednom ze zdejších volných pokojů. Jsem tu sama,“ zalžu hladce. Nemůžu do tohohle průšvihu zatáhnout i Brynn. Je to příšerná lhářka a táta by ji zlomil za pár vteřin.

„Hni sebou. Jestli se táta zeptá, řekni mu, že jsi zůstala se Sierrou a se mnou. Zařídím, aby tě Sierra nabrala venku před vchodem za pět minut,“ řekne Brynn a zavěsí.

Horečně se plazím po koberci a sbírám své rozházené oblečení. Nasoukám ruce a nohy do upnutých vílích šatů, které jsem měla včera večer na sobě, a roztřesu se, jak se mi studená látka dotkne kůže. U dveří do koupelny si všimnu svých zmačkaných, třpytivých křídel a nacpu je hluboko do odpadkového koše.

Zachytím svůj odraz v zrcadle v koupelně. Je to katastrofa. Všude po krku a hrudníku mám rozmazané hrubé vílí třpytky. Složitá malovaná maska, kterou mi včera Brynn nakreslila na obličej, stále zakrývá horní polovinu mých rysů. Vydám ze sebe suchý, nervózní smích. Torin se vzbudí celý pokrytý tělovými třpytkami a bude přemýšlet, jaká víla mu včera v noci rajtovala na ptákovi.

Popadnu své podpatky a psaníčko. Naposledy se podívám na spícího Krvavého alfu, otevřu těžké hotelové dveře a vyklouznu na chodbu.

Zahnu za roh a narazím přímo do pevné svalové zdi.

Klopýtnu dozadu a lapám po dechu, zatímco mi kabelka vyklouzne z prstů. Vzhlédnu. Shlíží na mě urostlý muž. Jeho tvář poznávám z formálního představování na párty. Je to Torinův beta.

Překříží si paže na hrudi a dívá se dolů na mé bosé nohy, rozcuchané vlasy a obličej pokrytý třpytkami. Na rtech se mu pomalu rozlévá posměšný úšklebek.

Díky Měsíční bohyni za tyhle směšné barvy na obličej. Během včerejšího uvítacího projevu jsem stála úplně vzadu v tanečním sále. Neví, že jsem dcera alfy ze smečky Eclipse Moon.

„Můj alfa je tam uvnitř?“ zeptá se a nakloní hlavu ke dveřím, ze kterých jsem se právě vyplížila.

Sklopím bradu na hruď a rychle přikývnu. Přitisknu se ke zdi a snažím se protáhnout kolem jeho obrovské postavy, zoufale se vyhýbám očnímu kontaktu.

„Jsi v pořádku, nebo potřebuješ odvézt domů?“ zeptá se a ukročí stranou, aby mi zablokoval cestu.

Srdce mi buší o žebra. Vynutím ze sebe falešný, udýchaný smích. „Copak ty odvážíš domů všechny známosti na jednu noc svého alfy?“

Jeho úšklebek se rozšíří a v očích se mu zračí pochopení. „Jen ty hezké.“

Odmítavě na něj mávnu rukou a sprintuju po kobercem vyložené chodbě. Musím se dostat zpátky na území své smečky, dřív než otec vyšle pátrací četu, aby mě ulovila.

***

O tři týdny později se celý můj svět rozpadne na prach.

Jedna jediná noc. Jedna hloupá chyba. To bylo všechno, co stačilo ke zničení mé budoucnosti.

Věděla jsem, že je něco špatně, když se mi každé ráno začal zvedat žaludek. Vlkodlaci nebývají nemocní. Náš imunitní systém je stavěný na boj a přežití. Ale já jsem strávila celý týden tím, že jsem zvracela vnitřnosti a třásla se v posteli. Otci dnes ráno došla trpělivost a dotáhl mě rovnou na kliniku naší smečky.

Město Ridgecrest je rozdělené mezi čtyři vlkodlačí smečky. Smečka mého otce, Eclipse Moon, je druhá největší. Je posedlý naším statusem a pověstí. Protože má jen dvě dcery, tlak na to, abych byla dokonalou, bezchybnou dědičkou, je zničující.

Sedím na šustivém papíru vyšetřovacího lehátka a zírám na sterilní bílé zdi. Z pachu bělidla a lihu se mi zvedá žaludek. Otec přechází po místnosti, jeho těžké boty dopadají na linoleum v neúprosném rytmu.

Dveře zavržou. Doktor Vance vstoupí do místnosti a drží papírové desky. Je bledý a vyhýbá se očnímu kontaktu s mým otcem.

„Je těhotná.“

Žaludek mi spadne do bezedné propasti. Z plic se mi vytratí vzduch. Ne. To nemůže být pravda. Měla jsem sex jen ten jeden jedinýkrát a ani si ho nepamatuju.

Otec se zastaví. Zírá na doktora s pootevřenými ústy.

„To je nesmysl. Udělejte ty testy znovu. Nenašla svého druha. Nemůže být těhotná,“ zavrčí otec, jeho hlas vibruje varováním.

Stáhnu se ke zdi. Je mi teprve sedmnáct. Nejposvátnější pravidlo vtloukané do hlavy každé vlčici je, abychom se šetřily pro své osudové druhy. Porušení tohoto pravidla přináší rodině trvalou hanbu. Pro dceru alfy je to katastrofální potupa.

„Alfo, ten vzorek moči jsem testoval dvakrát,“ řekne doktor Vance tiše.

Otec zavrtí hlavou a odmítá přijmout realitu. „Ne, otestujte ho znovu. Je to omyl. Má dcera není žádná odpadlická děvka.“

Cuknu sebou nad jedem v jeho slovech. Odpadlická děvka. Je to ta nejohavnější urážka v naší společnosti, vyhrazená pro vlčice, které otěhotní se samcem, jenž není jejich druhem. Zachází se s nimi jako se zrádkyněmi. V jiných městech jsou svobodné matky vyhoštěny do divočiny, ponechány, aby bez pouta smečky zdivočely a zešílely. Tady v Ridgecrestu je nevyhošťujeme do lesů. Zbavíme je jejich statutu ve smečce a donutíme je žít ve slumech na neutrálním území. Stanou se z nich vyvrhelové, kteří se protloukají bez jakékoliv ochrany.

Kdysi jsem se na ty ženy dívala z okna otcova luxusního auta spatra. Teď budu jednou z nich.

Zdi malé vyšetřovny se na mě začnou hroutit. Před očima mi tančí černé skvrny.

„Ano, alfo. Otestuji to potřetí,“ zamumlá doktor Vance a spěchá z místnosti, aby unikl otcově dusivé auře.

Otec na mě obrátí svůj vražedný pohled. „Musí se mýlit. Ty taková nejsi. Takhle bys mě neznemožnila.“

Otevřu ústa, abych něco řekla, ale nevyjde ze mě ani hláska. Jen zírám na své třesoucí se ruce.

Doktor Vance se vrátí za několik minut a svírá ty samé desky. „Výsledky jsou stejné, alfo.“

Polknu knedlík hrůzy a dívám se na šedovlasého doktora. Modlím se, aby mě dokázal ochránit, ale nikdo na tomto území se nemůže rovnat otcovu hněvu. Nemůžu se ani sama bránit. Ještě jsem se nepřeměnila ve svou vlčici. Přeměňujeme se a nacházíme své druhy až v den osmnáctých narozenin. S odporným trhnutím mi dochází, že těhotenství můj proces přeměny uzamkne. Vlkodlačí tělo se odmítá přeměnit, když nosí mládě, aby chránilo plod. Jsem uvězněna v této slabé lidské podobě.

Z otcovy hrudi se vydere hluboké, hrdelní zavrčení. Otočí se ke mně. Pěsti má sevřené tak pevně, až má klouby bílé jako kost. V tiché místnosti se rozléhá slabý zvuk praskání kostí. Bojuje se svým vnitřním vlkem, ale prohrává.

Oči mu probliknou z modrošedé do černočerné.

Vždycky se mnou všude chlubil, vychloubal se mými vůdcovskými schopnostmi a tím, jak se mu podobám. Ale právě teď, když se dívám do těch bezcitných černých očí, vím, že mě chce zabít. Čirá nenávist, která z něj sálá, mě pálí na kůži.

„V jakém je to měsíci?“ udeří otec. Z chladu v jeho tónu mi mrzne krev v žilách.

„Můžeme příští týden udělat ultrazvuk, abychom potvrdili dobu březosti,“ nabídne doktor Vance a udělá opatrný krok vzad.

„Ne. Udělejte to hned. Vyřešíme to, než se to rozkřikne,“ rozkáže otec. „Nebudu mít za dceru odpadlickou děvku. Tahle chyba neopustí tuhle místnost. Rozumíte mi, doktore?“

Doktor Vance horečně přikývne, na čele mu perlí pot.

Spadne mi čelist. Zírám na otce v naprostém, čistém šoku. Nechat si vzít mládě je těžký hřích proti Měsíční bohyni. Je to neodpustitelné.

„Počkej!“ vykřiknu a konečně najdu svůj hlas.

Otec na mě strhne svou pozornost. Jeho zdrcující aura alfy zaplaví místnost, až je těžké dýchat.

„Na co čekat? Tohle monstrum si nenecháš. Můžeme to zamést pod koberec. Nikdo to nemusí vědět. Stále můžeš převzít pozici alfy. Prostě jen musíme vymazat tuhle špatnou volbu a pak se věci vrátí do normálu,“ řekne otec stroze.

Mluví o ukončení života, jako by vyhazoval včerejší odpadky.

„Ne. To nemůžu udělat, otče. Prosím, nech mě jen promluvit s mámou. Můžeme to nějak vymyslet,“ žadoním a v očích mě pálí slzy.

„Ne. To těhotenství ukončíš hned teď a pak půjdeme domů,“ odsekne otec a namíří mi do obličeje obrovský prst. Otočí se k doktorovi. „Doktore, sežeňte si, jaké nástroje potřebujete. Z téhle ordinace neodejdu, dokud se tenhle nepořádek neuklidí.“

Přes řasy mi přetečou horké slzy. O to, abych byla těhotná, jsem neprosila, ale nikdy ze mě nebude vražedkyně.

Doktor Vance si odkašle, ruce se mu třesou, jak svírá svou složku s papíry. „Alfo, obávám se, že pokud vaše dcera nesouhlasí, nemohu ten zákrok provést bez jejího svolení. Ne, pokud to není lékařská pohotovost.“

Otec přistoupí přímo k vyšetřovacímu lehátku a tyčí se nade mnou. Jeho černé oči se mi zavrtávají do duše a snaží se rozdrtit moji vůli a donutit mě k podřízenosti.

„Ona souhlasí. Není to tak, Delaney?“ zavrčí.

Dívám se zpátky na muže, který mě vychoval. Muže, který mě naučil být silná, vést a stát si za svým. Seberu v sobě každou špetku odvahy, která v mém zbitém duchu ještě zbývá. Zatáhnu ramena dozadu a podívám se mu přímo do očí.

„Ne!“ zařvu.

Ta rána přijde z ničeho nic.

Otec se rozmáchne svou obrovskou paží. Jeho těžká ruka narazí na stranu mého obličeje s odporným prasknutím. Ta čistá síla mi odhodí hlavu na stranu, v uchu mi píská vysokým, kňouravým zvukem. Za celých mých sedmnáct let života na mě nikdy nevztáhl ruku. Emocionální šok z toho úderu bolí nekonečně víc než ta fyzická bolest.

Tvář mi hoří jako oheň. Cítím, jak mi na kůži otéká brutální, palčivý otisk jeho velkých prstů. Chytím se za tvář, ochutnám v puse krev a vzhlédnu k monstru, které přede mnou stojí.

Otec na mě shlíží absolutně bez lítosti. Jeho tvář je maskou čistého, mrazivého ledu.

„Pak už nejsi moje dcera.“

Otočí se na podpatku, odejde z ordinace a zabouchne za sebou dveře.