Dívám se nahoru na Declana a otvírám a zavírám pusu jako ryba na suchu. Říká to, co si myslím, že říká? Nechce zapomenout na to, co se stalo?

„Declane.“ To slovo ze mě vyjde zadýchaně. „Co to děláš? Co jsme to udělali?“

Declan stvrzuje to, co jsem tušila už od toho stanu. Nejsem jediná, kdo k němu cítí tu nevysvětlitelnou přitažlivost. Musí cítit to samé, jestli si to chce zopakovat, ne?

Ale proč