Arthura k nepříčetnosti vytáčelo, jak je netečná; vzteky div neskřípal zuby. Zároveň si uvědomil, že hrát u Sylvie na city by znamenalo jen ztrátu času a vedlo by to leda k dalšímu výsměchu z její strany.

Odložil tedy masku falešného soucitu. Možná bylo pravdou, že tvář odráží duši, ale bez otcovského přestrojení teď Arthur vypadal jako naprostý ničema.

Sylvii nestál ani za pohled. Věděla, proč ta