Poté co Viviana znovu vytočila do běla, se Sylvia samolibě pousmála a s hlavou vztyčenou odkráčela. O nějaké skromnosti u ní nemohla být řeč – neváhala ostatní srážet a sebe samu vynášet do nebes.

Kdyby to byl kdokoli jiný, Viviana by se takovému člověku vysmála za to, jak nestoudně se vychloubá.

Když však tato slova pronesla Sylvia, Viviana marně hledala cokoli, čím by na ni mohla zaútočit.

Její