Tentokrát Sylvie spatřila ten srdceryvný smutek a zoufalství v Kaelenových očích na vlastní kůži. Na okamžik strnula a pocítila náhlou bolest na hrudi.

Po několika vteřinách ten podivný pocit potlačila a podrážděně se zeptala: „Kaelene, neříkej mi, že se ti zase zdálo, jak umírám?“

Když Kaelen uslyšel hlas, po němž tak toužil, panika z jeho tváře náhle vyprchala. Zadíval se směrem, odkud vycházel.