Když Sylvia sešla dolů a došla k podestě schodiště, spatřila onoho věčně zachmuřeného muže, jak sedí u jídelního stolu – veškerý jeho obvyklý chlad byl pryč a on s přitroublým úsměvem okusoval vidličku.

Co ho proboha mohlo přimět k takovému úsměvu?

Sylvia se zamračila. Do dnešního dne by si ani nepředstavila, že by na Kaelenově věčně ledové tváři spatřila takový výraz.

Hloupý, natvrdlý a tak nějak