Naomin výraz při dceřiných slovech lehce potemněl, ale rychle se ovládla a řekla: „Neviděli jsme se dvacet let. Kaelen byl tehdy ještě dítě; je pochopitelné, že mě hned nepoznal.“

Obrátila se k Maie, zjemnila hlas a konejšivě dodala: „Maio, neboj se. Poprosím Kaelena, aby pomohl vyřešit otcovu situaci.“

V Maiiných očích se mihl záblesk netrpělivosti a podráždění. K Naomi nikdy nechovala úctu. Už o