Rhydian

Její strach mě zasáhne přes naše pouto jako fyzická rána – ostrý, náhlý, pak slábnoucí, když něco naruší její vědomí. Můj řev plný vzteku umlčí i bitvu kolem nás, válečníci ztuhnou při zvuku zuřivosti svého Alfy.

„Elowen.“ Její jméno se mi vydere z hrdla, když opustím diverzi a rozběhnu se k její poslední známé pozici. Přes naše pouto cítím, jak její přítomnost slábne, jak se z ní vytrácí