„Rhydiane,“ začnu, jakmile jsme v našich komnatách sami a dveře jsou za námi zajištěné. „Musíme střízlivě uvažovat o…“

„Později,“ zavrčí, postaví mě na nohy, jen aby mě vzápětí přitiskl k nejbližší zdi. Svým tělem mě uvězní – ne hrozivě, ale ochranitelsky, jako by mezi mnou a neviditelným nebezpečím vytvářel štít. „Potřebuju tě teď.“

Skrze naše pouto chápu, že to není pouhá touha, ale něco mnohem