Calista

„Toriane?“ láme se mi hlas. „Toriane, prosím – probuď se. Podívej se na mě. Prosím...“

Neodpovídá. Ani se nepohne.

Chovám jeho hlavu v klíně a třesoucíma se rukama mu uhlazuji vlasy z čela. A vtom se to stane.

Družské pouto s konečnou platností zapadne na své místo.

Žádná něha. Žádný pozvolný nástup. Hromový úder poznání, který mi málem zastaví srdce.

Je můj. Vždycky byl můj. Vesmír nás vy