POHLED KAELENA:

Vanceova ruka se ještě chvíli neohrabaně vznášela v prostoru mezi námi, jeho úsměv zakolísal. Nestáhl ji hned zpět, jako by doufal, že si to ještě rozmyslím, ale to jsem neudělal. Místo toho jsem si překřížil paže na hrudi a řekl: "Já si rukama netřesu."

Ta slova zazněla jako ocel a čistě prořízla falešné zdvořilosti, o které se snažil. Tvář se mu mírně zbarvila, než si ruku zastrč