KAELENŮV POHLED:

V okamžiku, kdy moje nohy překročily práh, začal se třást. Ubohý pohled – bledá, potem zalitá kůže lpící na křehkých kostech, jeho dýchání bylo nepravidelné, jako člověk, který už balancuje na okraji hrobu. Držel se na něm pach hniloby, hustý a kyselý, mísící se se železitým nádechem staré krve, který pokrýval stěny sklepení.

Šel jsem k němu, pomalu a rozvážně, jako by na sebe sam