VINCENZO

Ani jsem se neobtěžoval na otce podívat. Byl jsem příliš unavený na hádky. Příliš unavený na to napjaté ticho, které na místnost doléhalo.

Místo toho jsem se otočil k Alexe, která stále stála ve dveřích.

„Pojď jíst,“ řekl jsem.

Nepohnula se.

Zírala na mého otce, jako by viděla ducha, tělo ztuhlé, jako by se připravovala na další boj.

Povzdechl jsem si, odstrčil židli a vstal. Přešel jsem