Zvuky zděšení kolem nás třeskly jako petardy.

Vůně vína, sladká a ostrá, naplnila vzduch, zatímco se v našem rohu tanečního sálu rozhostilo ticho.

„Ach ne!“ Vanessin hlas se třásl falešnou hrůzou. „Moc se omlouvám. Neviděla jsem tě tu.“ Omluvila se, ale v očích jí jiskřilo zadostiučinění.

Zírala jsem dolů na své šaty – Celinino mistrovské dílo – nyní nasáklé tmavě červenou.

Jednou jsem mrkla. Podr