VINCENZO

Tullio se na mě díval tak, jak se člověk dívá na starou ránu.

Byl zpola zahořklý, zpola rezignovaný, jako by ho ta jizva pod kůží pořád ještě svědila.

Rukou svíral opěradlo židle naproti mému stolu, klouby zbělelé, jako by si nebyl jistý, jestli se chce posadit, nebo ji po mně mrštit.

Zůstal jsem stát.

Kdybych si sedl, připadalo by mi to jako kapitulace, a té jsem měl v životě už dost.