ALEXA

O dvě rána později jsem seděla na tvrdé židli v nemocniční čekárně a ruku měla položenou na vyklenutém břiše.

Mé bříško už nebylo nic, co bych dokázala skrýt, dokonce ani pod volnými svetry.

Pokaždé, když jsem zahlédla svůj odraz v lesklých dveřích výtahu, viděla jsem, jak se měním v někoho jiného – těžší, ano, ale také plnější.

A každá návštěva lékaře mě jen víc znervózňovala. Vincenz