VINCENZO

Vzal jsem chodbu dvěma dlouhými kroky a zvedl Cleo ze země. Přitiskl jsem si ji na hruď dřív, než stačila otázku zopakovat.

„Jeden z tátových lidí,“ řekl jsem a udržoval hlas lehký a bezstarostný. „Jen práce.“

Zaklonila se v mém náručí a zkoumala mou tvář těma bystrýma temnýma očima. „Jaká práce?“

„Ta nudná.“

„A proč jsi mluvil tak divně?“

„Jak divně?“

„Jako když se zlobíš, ale snažíš se,