VINCENZO

Když jsem vyšel ven, Bianca už seděla na lavičce, nohy složené pod sebou, vlasy volně rozpuštěné na ramenou a hleděla do zahrady s tím zvláštním klidem, který v sobě měla už od dětství.

Byla to schopnost tiše setrvávat ve vlastním nitru, aniž by měla potřebu to prázdno něčím zaplňovat. Posadil jsem se vedle ní a na chvíli jsme prostě nechali noc, aby se kolem nás usadila, zatímco zvuky z