Dveře znovu zavrzaly a nemusel jsem ani vzhlédnout, abych věděl, že je to Leonid. Tyčil se nade mnou jako stín. „Nuže? Pozvedlo ti to náladu?“

Pomalu jsem vstal a postavil se mu čelem, s pohledem, který by dokázal řezat ocel. „Myslíš si, jak nejsi chytrej,“ zavrčel jsem. „Ale tohle vůbec nic nemění.“

Naklonil hlavu a na rtech mu pohrával nepatrný úšklebek. „Ale Rydere. Nebuď hlupák. Ten hovor neby