Sněhové vločky se snášely k zemi jako tichý, těžký popel. Tady sněžilo zřídka – možná jednou dvakrát do roka –, ale dnes to působilo příznačně. Jako by samo nebe truchlilo pro Arthura Fostera.

Hřbitov byl mořem černé kůže a ponurých tváří. Sparťané stáli v těsných hloučcích a jejich klubové vesty ostře kontrastovaly se zasněženými hroby kolem nich. Vzduch štípal mrazem a bodal do odhalené kůže, al