Zíral jsem na botu ve své ruce a její tíha mě drtila. Bota mé dcery. Byla tady, a teď už ne. To ticho bylo nesnesitelné, ale pak ho prolomil Brick – mluvil tiše a naléhavě.

„Crossi,“ řekl a dřepl si k kusu rozryté hlíny. „Podívej.“

Přistoupil jsem blíž a zabodl pohled do země. Tři páry stop… těžké boty, jisté a rozvážné kroky. A jedny menší, nerovnoměrné, s chybějící botou. Ruby. Sevřelo se mi srd