Pohled: Nolan

„… a proto jsem odešla. Omlouvám se, Nolane,“ zašeptala.

Seděl jsem nehybně na kraji dřevěné židle u stolu a nespouštěl z ní oči. Ticho v pokoji se mezi námi hrozivě protahovalo.

Zkoumal jsem její tvář, prohlížel si každou vrásku, každé nepatrné cuknutí kolem jejích očí a snažil se přijít na to, jestli je to upřímné, nebo jen další z jejích dobře nacvičených představení.

Zdálo se, že