Na dálničním nadjezdu se míjely nesčetné vozy jako lidské osudy, které se na okamžik protnou a zase zmizí. Declan svíral telefon a díval se na Elenu, která seděla co nejdál od něj se zavřenýma očima. Z jeho výrazu čišela bezmoc, již nedokázal skrýt.

Elenina očividná skleslost mu připomínala, že zase někde šlápl vedle. Neměl však sebemenší tušení, co provedl tentokrát.

Declan si musel klást otázku,