GENEVIEVE.

Otevřela jsem těžké vchodové dveře a večerní chlad mi ulpěl na kůži. Připadala jsem si laciná. Cítila jsem se vyprázdněná. Nejhorší na tom bylo vědomí, že za to nemůžu vinit nikoho jiného než sebe. Byla jsem to já, kdo ve Washingtonu udělal první krok směrem k panu Mercerovi. Nabídla jsem se, odevzdala jsem mu tu noc jakýkoli zbytek důstojnosti, který mi zbyl. Neměla jsem právo cítit se